Loučná nad Desnou
Loučná nad Desnou

Historie rapotínské sklárny v Loučné

Jedním z dokladů o existenci sklárny se týká "kridy", tj. bankrotu skelmistra Seewalda. Jde o notářský spis, pořízený 28. ledna 1780 brněnským notářem Leopoldem Noem. Dovídáme se z něj, že smlouva o zřízení sklárny byla uzavřena 3. října 1767.

Sklářskou huť postavil Seewald dobrou hodinu cesty z Kout podél Hučivé Desné v malé kotlině na úpatí Červené hory pod Vřesovou studánkou a místo pokřtil Andělské Žleby. Přípravné práce však trvaly poněkud déle, a tak můžeme až rok 1769 považovat za ověřený rok vzniku sklárny na losinském panství.

Po Seewaldově bankrotu převzala vrchnost sklárnu do vlastní režie.

Několikeré stěhování sklárny

"Po vykácení lesa na přilehlých stráních se dřevo dovozem z odlehlejších míst prodražovalo a také mnozí zákazníci se zdráhali jezdit ke sklárně málo sjízdnou cestou. Sklárna byla proto roku 1799 opuštěna a znovu postavena se vším příslušenstvím nad osadou Kouty." (popis panství chirurgem Josefem Neumannem z roku 1804)

Také druhé stanoviště sklárny bylo po celou dobu její existence na tomto místě označováno Andělské Žleby, přestože osada pod sklárnou na levém břehu Hučivé Desné, založené v letech 1803-1815, dostalo jméno Annín, dnes část obce Loučná nad Desnou.

Jak se sklo vyrábělo?

Výroba skla spočívala čistě na empirii a začínala přípravou surovin potřebných pro vsázku. Jako základní suroviny se používalo křemene, který se těžil v blízkém lomu. Křemen se navážel do pražírny, žárem z pařezů se rozežhavil a naházel do nádrže s vodou. Tam se rozpraskaný křemen zbavoval nečistot, pak se na plachtách u řeky třídil podle kvality a dále drtil ve stoupě. Vodní kolo se zde otáčelo masívní dubovou hřídelí se čtyřmi železnými kruhy, které se postupně zvedaly a spouštěly do prohlubně čtyři okované dřevěné sloupy a tak se křemen dále drtil. Získaná drť se zbavovala prachu a zbytků nečistot promýváním na sítech a konečně se sušila.

Jako tavidla, tj. druhé základní složky sklářské směsi, takzvaného kmene, se používalo potaše, která se získávala vyluhováním z popela, a to z dříví bukového a jehličnatého. Potaš se vyráběla tak, že popel vyhrabaný ze spodku pece se odvážel do Kout do huti na výrobu potaše, kde se mísil s nehašeným vápnem, směsí se naplnila káď s dvojitým dnem a doplnila vodou.

Po několika dnech se mezi vnitřním dnem s hustě navrtanými otvory a dnem vnějším usadil draselný louh, který se vařil v kotlích a pak žíhal v samostatné peci až do vytvoření bílé sypké potaše. O hospodárnosti při její výrobě si učiníme představu, když si uvědomíme, že na výrobu jednoho kg potaše bylo zapotřebí popela z tuny dřeva. Potaší se dodávalo do skla i něco vápníku a tavilo se ze 7 dílů křemene a 5 dílů potaše. Sklo takto vyráběné mělo nazelenalou barvu, při větší tloušťce stěn pak úplně zelenou a říkalo se mu lesní sklo; čiré sklo, označované jako sklo křídové, se tavilo z křemene, potaše a "křídy", tak se tehdy říkalo vápenci, bylo hůře tavitelné a daly se z něho foukat silnostěnné předměty vhodné k rafinaci broušením a rytím.

Různorodý sortiment

A dostáváme se k vyráběnému sortimentu. První zachované inventurní soupisy znají, jak bychom den řekli, čtyři plánovací skupiny: galanterii (knoflíky), zelené sklo, sklo křídové a sklo tabulové. Ke konci trvání sklárny v Anníně přistupuje k těmto skupinám sklo broušené, sklo řezané a tabulové sklo leštěné.

Z přípisu správce sklárny důchodnímu úřadu z r. 1826, ve kterém uvádí, že broušené sklo jde na odbyt a žádá o povolení zřídit vedle stoupy brusírnu poháněnou vodním kolem, je zřejmé, že broušení se provádělo na primitivních brusech poháněných šlapáním jako u kolovratu.

Počet dělníků sklárny byl dle přehledů o dělnících v živnostech a manufakturách z let 1804 a násl.: 6 až 8 sklářských tovaryšů, zpravidla 2 učni a 16 až 18 ostatních dělníků, celkem tedy 24 až 28 zaměstnanců.

V roce 1829 dochází k přeložení sklárny z Annína do Rapotína.

 

Zveřejněno: 2. 8. 2007

Jste zde: Loučná nad Desnou  >  Obecní úřad  >  Z historie obce  >  Historie rapotínské sklárny v Loučné

Zpět nahoru