Loučná nad Desnou
Loučná nad Desnou

Z historie severomoravského pastvinářství

Po první světové válce bylo již v roce 1921 založeno Desensko-pradědské německé pastevní družstvo se sídlem ve Velkých Losinách.

Jeho vznik se datuje o tři roky dříve než Severomoravského českého pastevního družstva v Dolních Studénkách.

Na ustavující schůzi německých rolníků z Podesní byly stanoveny podíly pastevního družstva ve výši 200 Kč. Celkem bylo upsáno 206 podílů od 94 členů.

Vzhledem k velké poptávce o půdě nebylo tehdy možno získat vhodný půdní areál v blízkosti sídla družstva, takže nezbývalo než se zaměřit na vrcholy Jeseníků. Tento záměr vycházel z původních představ členů družstva, kteří viděli svůj vzor v alpském pastvinářství. Za vhodnou plochu bylo uznáno jihozápadní úbočí Pradědu a Vysoké Hole, náležející baronu Františku Kleinovi z Vízmberku (Loučná), od něhož bylo získáno do nájmu 120 ha na 12 let za roční nájemné 1.000 Kč. Státní pozemkový úřad v Brně neměl proti uzavřené nájemní smlouvě námitek.

Pro lesní hospodářství byla pronajatá půda bezvýznamná, protože v nadmořské výšce nad 1.200 m rostla v Jeseníkách pouze kosodřevina (kleč); vrcholy a přilehlé plochy měly týž charakter a byly porostlé méně hodnotnými travinami. Povrchová vrstva půdy obsahovala zde malé množství humusu ze zbytků trav a pod ní se nacházela mělká vrstva hlíny černohnědé barvy. Prahorní podloží a drsné podnebí v dané zeměpisné šířce značně omezovaly růst kvalitního travního porostu, přestože roční úhrn srážek je vysoký (1.400 mm). Z dlouholetého pozorování bylo zjištěno, že růst travního porostu v této poloze je nejintenzivnější v červenci.

Téměř stejné podmínky jako v areálu pastevního družstva se vyskytovaly od Petrových kamenů až po Pec; výměra se tehdy odhadovala na 2.000 ha.

Podle uzavřené smlouvy bylo družstvo oprávněno využít travního porostu spásáním od 15. května do 15. září (v pozdější době přicházel v úvahu odstřel jelenů) 150 kusy skotu. Při překroční tohoto počtu zvyšovalo se nájemné o 8 Kč za 1 kus. Obesílání horské pastviny se řídilo počtem členských podílů družstva.

V travním porostu na pastvině byly nejvíce zastoupeny kostřava ovčí (festuca ovina), kostřava červená (festuca rubra), v menším měřítku psineček bílý (agrostis stolonifera) a kromě toho na chráněných místech jetel bílý (trifolium repens). Je třeba se zmínit , že jednotlivé druhy trav se svou biologickou hodnotou lišily od těchto druhů pěstovaných v příznivějších podmínkách. To nás přimělo, abychom po dohodě s Českým odborem zemědělské rady v Brně provedli nedaleko Petrových kamenů srovnávací pokus s umělými hnojivy na malých parcelách, který se uskutečnil v roce 1933.

Rozdíly mezi pastevním prostorem hnojeným v různých kombinacích a kontrolními parcelkami nebyl příliš markantní. Snad proto, že dávkování nebylo zcela dostačující vzhledem k vyčerpanosti půdy. Důvodem mohl být také i přísun hnojiv, který byl velmi namáhavý; zásoba hnojiv se donášela pěšky z Maršíkova.

Zahájení pastvy bylo podmíněno vybudování stáje a ubytovny pro ošetřovatele skotu. Výstavba se dokončila na jaře v roce 1922 nedaleko dnešní turistické chaty Barborky, a to na místě chráněném od severních větrů (na levé straně při pohledu od Petrových kamenů). Zadní stěna stáje ze zlomového kamene (bez malty) opírala se o úbočí Pradědu a měřila 30 m. Stejným způsobem byla stavěna i boční stěna na západní straně. Při šířce stáje 10 m získalo se tak dostatečné místo pro plánovaný počet 150 zvířat. Dalším stavebním materiálem bylo dřevo; také střecha byla šindelová. V přední frontě stáje byla umístěna dvoje vrata k nahánění a vyhánění zvířat. Ubytovna pro ošetřovatele byla v těže budově. Přes svou jednoduchost vyžádala si stavba nákladu 97.500 Kč, zejména v důsledku ztížené dopravy materiálů a vyšších mezd tesařům a zedníkům vzhledem k odlehlému pracovišti. Celkové vybavení mělo hodnotu 130.000 Kč, v čemž byla zahrnuta částka na kultivaci pastviny a zřízení napajedla v blízkém potůčku.

Pasení a ošetřování zvířat vykonávalo 5-9 lidí (podle počtu kusů). Skot se pásl volně, bez oplůtkového zařízení, takže ošetřovatelé udržovali stádo pohromadě pomocí cvičených psů Po večerním příhonu zjišťoval se početní stav zvířat a pokud nesouhlasil, bylo nutno hledat zbloudilé kusy v kosodřevitých porostech.

Pastevní údobí bylo poměrně krátké a pohybovalo se od 88 do 100 dní, přičemž průměrný denní váhový přírůstek dosahoval 0,41 kg. V prvním roce obnášel pastevní poplatek 150 Kč a k tomu se připočítávalo dalších 20 Kč na udržování stáje. V druhém roce došlo k podstatným změnám. Pastevné za kus činilo jen 55 Kč, připočítávalo se však k němu za každý kg přírůstku na zvířeti 2,80 Kč a 20 Kč pojistné prémie pro případ uhynutí. Kromě toho byl majitel zvířete povinen dodat ošetřovatelům 1 kg pšeničné mouky, 2 kg žitné mouky a 5 kg brambor, nebo naturálie uhradit peněžitou částkou. Tím se pastevné zvýšilo a jeho průměr činil za údobí a kus 210 Kč.

Na pradědskou pastvinu se zvířata dopravovala povozem do Kout a dále pak se jednotlivě vedla lesní cestou směrem na Švýcárnu, anebo do Vernířovic směrem kolem Františkovy myslivny. Po skončení pastvy hnalo se již celé stádo touže cestou zpět; v Koutech nebo Vernířovicích se zvířata roztřídila a hnal se po skupinách až do vesnic jednotlivým chovatelům. Ve své práci se veterinář dr. Gabriel zmiňuje, že odhon zvířat z pradědské pastviny byl obtížný zejména tehdy, když lesní cesty byly již zasněžené. Připomíná, že docházelo k úrazům (zlomeniny končetin apod.) i k uhynutí.

V druhé polovině r. 1924 získalo pastevní družstvo z pozemkové reformy od velkolosinského panství osamělý objekt v katastrálním území Vikýřovic, o výměře 21 ha (dnešní Annov). Byla tam půda těžká, jílovitá, chladná, velmi náročná na humus. Část pozemku byla zatravněna a oplocena, takže po dostatečném vybavení přikročilo se již v roce 1925 k spásání porostu.

Po dobu intenzívního růstu travního porostu byla tato údolní pastvina vždy zvířaty nadměrně zatížena. Každým rokem kolem 10. června docházelo zde k roztřídění mladého skotu; menší zvířata do živé váhy 220 kg v počtu 25-30 kusů zůstala na Annově a většími kusy se doplňovalo pradědské stádo. Takový systém pastvy se uplatňoval také během druhé světové války, kdy Desensko-pradědské družstvo převzalo objekty českého družstva v Dolních Studénkách a Maršíkově. Po dobu 3 let (1939-1941) prováděla se předpastva mladého skotu na objektu v Dolních Studénkách (později byl pronajat). Přibližně k 10. červnu se skupina větších zvířat přehnala na Annov, kde se druhý den připojila ke stádu určenému pro pradědskou pastvinu. Odtud se zvířata hnala lesní cestou směrem nad osadu Šentál (Krásné), přes sedlo Skřítek a hřebenovou cestou přes Máj k Petrovým kamenům. Byla to cesta poměrně dlouhá, vyčerpávající, a je udivující, že se zdolávala za jediný den. Přesun zvířat (v počtu 50-70 kusů) z objektu Maršíkov se konal obdobně, avšak po jiné trase. Šla přes Vernířovice směrem na Františkovu myslivnu a odtud na hlavní hřeben.

V době druhé světové války se pásl na pradědské pastvině mladý skot i nečlenů družstva a početní stav stáda tehdy dosáhl 350 - 400 kusů. Jak půdní výměra pastviny, tak i ustajovací prostory nedostačovaly. Situace se řešila tím, že stáj se rozšířila o provizorní kolnu a páslo se i na vzdálenějších místech mimo původně stanovený rozsah, bez ohledu na majitele půdního fondu.

Provoz na pastevním objektu se zhoršoval zpravidla již koncem srpna. V tu dobu bývají v tomto prostoru dlouhotrvající mlhy, více srážek, rána velmi chladná a někdy i sněhové přeháňky. V kritických dnech, kdy pro nepříznivé počasí zůstal mladý skot ustájen, krmil se ze skromných zásob pouze senem. Jako podestýlky se používala stará suchá tráva, borůvčí a také smrkové chvojí. Nepříznivým vlivům se bránila zvířata dlouhou a hustou srstí, a to tím více, čím jejich výživný stav byl podprůměrný. Pastevní údobí končilo obvykle v polovině září, kdy se pak celé stádo přesunulo na nejbližší údolní objekt v Maršíkově. Odtud se zvířata odváděla, odvážela povozy nebo do vzdálených míst (Moravská Třebová apod.) odesílala drahou.

Pradědská pastvina byla naposled obeslána v roce 1943, neboť v následujícím roce sloužily hřebeny Jeseníků vojenským účelům (zaměřovací stanice). V posledním roce činnosti (r. 1944) disponovalo pastevní družstvo jen údolními objekty Maršíkov a Annov. Pokud jde o faktografický materiál o provozu pastvinářství na severní Moravě během okupace (1939-1944), zdá se s největší pravděpodobností, že se nezachoval ani jediný písemný záznam o výsledcích pastvy a hospodaření. Povšechné údaje zde uvedené za tento časový úsek byly získány na základě autentického ústního podání žijícího pamětníka, bývalého zaměstnance Severomoravského pastevního českého družstva, Miroslava Laštovičky.

Docházíme k závěru, že bývalé Desensko-pradědské německé pastevní družstvo se snažilo zavést horskou pastvinu skotu podle vzoru alpského. Přesto, že horské polohy Jeseníků jsou značně nižší než alpské, jsou pro pastvinářství méně vhodné, neboť mají odlišné geologické a půdní podmínky, drsné klima a tím i jinou, méně hodnotnou vegetaci. Zvyšování odolnosti zvířat pohybem na pradědské pastvině se dělo v podstatně extrémních podmínkách, které hlavně na úseku správné výživy byly značně deficitní, takže efekt pastvy z hlediska zvířat nebyl úměrný vynaloženým nákladům. Úsilí pastevního družstva hodnotíme dnes jako velmi zajímavý pokus - svým způsobem zcela ojedinělý -, který svérázně přispěl k propagaci pastvinářství na severní Moravě.

 

Zveřejněno: 2. 8. 2007

Jste zde: Loučná nad Desnou  >  Obecní úřad  >  Z historie obce  >  Z historie severomoravského pastvinářství

Zpět nahoru